Vystupuji před hotelem a dozvídám se, že tato oblast je nepřetržitě monitorována uzavřeným televizním okruhem. V hotelové lobby je obdobný nápis, jen v hotelovém pokoji takový nápis chybí. Mám ale divný pocit, že tu stejně někde „Velký bratr“ se mnou je. Ráno jdu na stanici metra. Obdobných cedulí je tu jako naseto. Navíc na každé stanici metra slyším hlášení o tom, že pokud spatřím opuštěné zavazadlo, mám okamžitě kontaktovat asistenční službu. V recepci firmy jsem opět zachycen televizním okruhem, začínám se cítit jako celebrita. Kam se jen hnu všude kamery. Večer se jdu projít, začíná se stmívat. V centru města jsou kamery na každém kroku, snad je jich tam více než obyvatel i turistů. Mně už ale kamery nezajímají. Pozoruji se zájmem staršího poldu při činnosti, jakou jsem doma u policajtů nikdy neviděl. Jde klidným krokem od jednoho odpadkového koše ke druhému, každý prohrábne pendrekem a přitom si na jeho obsah svítí baterkou. Chuťovka. Co kdyby …
Ráno jdu na snídani v hotelu a opět se o moji bezpečnost stará uzavřený televizní systém. Konečně sedám do taxíku a sleduji na příjezdové silnici k letišti velké tabule s kamerou a s nápisem, že tato silnice je monitorována 24 hodin. Podrobím se důkladné prohlídce, svlékám sako i boty, odepínám opasek. Ocelový rám naštěstí ani necekne.
Let z Londýna do Prahy trvá slabou hodinku a půl.