Můj strýc se narodil v roce 1909, byl vysvěcen na kněze 29. června 1933 v Praze. Od 1. března 1938 byl jmenován farářem ve Chvalech. Po okupaci v roce 1939 vstoupil do ilegálního hnutí záložních důstojníků, působí jako spojka, převáží a ve chvalském kostele ukrývá zbraně. Poprvé je zatčen gestapem 29. září 1939, když nesplnil v ten den úřední příkaz zvoněním oslavit pád Varšavy. Navíc si dovolil z kazatelny říci tuto větu: „Žádný rozkaz z Říma jsem nedostal, a zdejší rozkazy nerespektuji“. Po mnohahodinovém výslechu v Petschkově paláci je mu udělena pokuta 10.000,- korun. Podruhé byl zatčen 22. května 1940, a sice po telefonátu jednoho člena skupiny, který na odposlouchaném telefonu pronesl větu: “Chvalský farář jablka dobře rozvezl a jeho vůz je i nadále k dispozici.“ Je vyslýchán v pankrácké věznici. Podrobností, které popsal ve svých pamětech, Vás raději ušetřím. V červenci 1940 je převezen do Terezína, poté do Drážďan, v srpnu do Dachau, v září do Sachsenhausenu posléze do Oranienburgu. Od června 1942 do května 1945 je vězněn v Dachau. Přežil! S průstřelem plic při „pokusu o útěk“, s ustřeleným palcem. Osobně svědčil, jako jeden z pouhých pěti Čechů, u amerického soudního tribunálu s válečnými zločinci v listopadu 1945 v Dachau. Dovolte mně ocitovat krátce z jeho vzpomínek :“Svědci se sjíždějí do Dachau. Jsou zde státními vozy. Jen my nemáme ani trakař a ani korunu v kapse. Jeď do Dachau, zastupuj republiku, ale nedostaneš ani korunu na cestu“. Obracíme se na našeho styčného důstojníka. „Tož hoši zlatí, něco Vám půjčit můžu, ale sám jsem nedostal gáži již čtyři měsíce“….
Po vylepení exkomunikačního dekretu na církevního kolaboranta s komunistickým režimem J. Plojhara, je zatčen Státní bezpečností 15. června 1949. Je vězněn mimo jiné v Ruzyni, Kartouzích u Jičína, v Želivě. V důsledku dlouhodobého pobytu v německých a poté i komunistických koncentrácích je velmi těžce nemocen. Trpí anginou pectoris. Prodělává dva infarkty. Jeho otec, pan Antonín Štverák žádá u příležitosti amnestie v den narozenin prezidenta Klementa Gottwalda (19.11.1950) o milost pro svého syna. Svoji žádost zdůvodňuje zdravotním stavem svého syna, který je nositelem četných vyznamenání za protinacistický odboj. Marně. Z kriminálu je propuštěn v roce 1954. O dva roky poté umírá ve věku pouhých 47 let. Jeho pohřeb v Kostelci nad Labem byl tichou demonstrací proti tehdejšímu režimu. Můj otec je pokoušel o rehabilitaci svého bratra v roce 1968. Přišel srpen s následnou sovětskou okupací. Můj otec se bohužel rehabilitace svého bratra nedožil. Strýc byl plně rehabilitován až v roce 1990.