Zeptal jsem se kdo je poslední a čekal, až na mne přijde řada. Opírajíce se o hůlku, se silnými brýlemi přišla, nebo spíše přicupitala drobnými krůčky za mnou starší paní, tak ve věku 70++. „Já se chci jen na něco zeptat“ sdělila čekajícím před tím, než zaklepala na dveře ordinace. Vyšla sestra. „Prosím, berete nové pacienty“ zeptala se. „Bohužel máme plno“ odpověděla sestra. Ta situace se opakovala s malými slovními obměnami u všech pěti ordinací, na jejichž dveře postupně zaklepala.
Dostala se na mne konečně řada. „Paní doktorko, slyšel jsem, že máte plno, stejně jako Vaši kolegové. Kdo takového pacienta přijme“? Pokrčila rameny, změřila mně tlak, předepsala léky. Audience byla skončena.
Jestli právě tohle je směr, kterým se bude naše zdravotnictví ubírat, tak to se máme ještě na co těšit.
Odcházel jsem domů s nezodpovězenou otázkou, co bych dělal, kdyby se právě tohle stalo mně.