Přiznám se, že na lidi, kteří prohledávají kontejnery, zejména bezdomovce, jsem se až do té chvíle díval s despektem. Člověk-bezdomovec, který podchlazeného novorozence v kontejneru objevil v okamžiku, kdy chlapeček byl už v polovině své životní dráhy na tomto světě, který přivolal pomoc, a tak se stal jeho šťastnou „sudičkou“, i mně nutí k jinému pohledu na tuto sociální skupinu.
Co mne ale dnes „vytočilo“, poslouchaje ranní zprávy – Vendelín nemůže být adoptován, (jen v Praze je 300 manželských párů ve „frontě“ na adopci!) protože se dle jakéhosi nesmyslného pokynu se musí čekat, zda se do dvou měsíců o něj nepřihlásí jeho biologická – a teď nevím jak to napsat – snad rodička, protože slovo matka zde není na místě.
„To by přeci nebylo možné, aby jí to dítě dali“ řekla moje žena. „U nás je možné všechno“ odvětil jsem, „ale pokud by mimořádně zvítězil rozum, dali by jí hned svěrací kazajku a odvezli do Bohnic“, ukončil jsem naši diskusi u ranní kávy.
A co říci na závěr? Popřát Vendelínovi, aby se co nejdříve dostal do normální rodiny. Kmotra už mu hledat nemusejí.