Silniční tunel jako inženýrské dílo v norském podání je obdivuhodný výtvor. Ten zatím nejdelší měří 22 km. Rovné tunely jsou spíše výjimkou. Esíčkově kroucené nebo dokonce spirálově kroucené se současným stoupáním nebo klesáním, některé osvětlené jiné bez osvětlení. Řidič proto musí být pořád ve střehu!
Před všemi tunely jsou tabule zakazující vstup chodcům a jízdu na jízdních kolech. Často jsou vyznačeny právě pro chodce i cyklisty objízdné trasy. Proto jsme také nikde cyklisty či chodce v tunelech neviděli. Jedeme takovým dlouhým neosvětleným a nepřehledným tunelem, míjíme se s protijedoucími auty a skutečně na poslední chvíli se vyhýbám třem neosvětleným cyklistům. „No to snad není pravda, kterej kretén“ pomyslím si. Za tunelem, který byl dlouhý devět kilometrů, je malé parkoviště s informační tabulí, tak hned zastavuji a jdu ten „zážitek“ rozdýchat ven z auta. Po chvíli přijíždějí i cyklisté a z úst posledního z nich zaznívá libozvučná věta „Volové, to teda byla jízda“. Mlčel jsem, protože jsem byl ještě propocen od hlavy až k patě.
Moje žena, která onen výrok rovněž slyšela, pravila aniž hnula brvou:“Představ si ten titulek norského bulváru – Čech v autě zabil v tunelu Röldal Čecha na kole“. A pak jeďte na dovolenou s manželkou!