Vykládám-li si rozsudek Nejvyššího soudu dobře, pak Obvodní soud pro Prahu 1 a pražský Městský soud rozhodli ve věci vlastnictví Svatovítské katedrály ve prospěch katolické církve špatně, a teprve Nejvyšší soud dal průchod právu, jejich rozsudky zrušil a vrátil celou záležitost zpět k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Cituji: “ Nejvyšší soud dospěl k názoru že vládní nařízení z roku 1954, které z Pražského hradu udělalo sídlo prezidenta a "památku, náležející všemu československému lidu", stále platí. Proto podle Nejvyššího soudu chrám byl a zůstává majetkem státu“.
Domnívám se, že od samého počátku je v příslušném soudním projednávání něco absurdního. O vlastnictví klíčového národního kulturního dědictví nevyčíslitelných hodnot bude znovu rozhodovat v prvé instanci senát soudu, ke kterému bych se dostal třeba já, pokud bych (státu) odcizil věc v hodnotě větší než 5.000,- Kč.
I když jako občan si nepřeji převod tohoto klenotu české státnosti do majetku státu Vatikán, jsem přítelem práva. Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu však budu těžko věřit jakémukoliv dalšímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 i Městského soudu, ve kterém by stát Svatovítskou katedrálu prohrál.
Je samozřejmé, že i po rozsudku i jeho zdůvodnění Nejvyšším soudem tento soudní spor bohužel neskončí. Nejde v něm totiž ani o víru, ani o věřící!