Slavný americký herec Dustin Hoffman slavil nedávno své sedmdesátiny, a na jeho počest vysílal jeden zahraniční televizní kanál filmové ztvárnění aféry Watergate, (myslím, že se tento film u nás promítal pod názvem “Všichni prezidentovi muži“), ve kterém si právě Dustin Hoffman v sedmdesátých letech zahrál postavu investigativního reportéra listu Washington Post Carla Bernsteina, který se spolu se svým kolegou Bobem Woodwardem (hraje jej Robert Redford) významným způsobem přispěl k odstoupení prezidenta USA Richarda Nixona. Tato aféra vstoupila nejen do dějin politiky, ale i do dějin žurnalistiky.
Nevím proč mně tato sekvence napadla právě v souvislosti s novou ředitelkou Radiožurnálu. Asi proto, že ten skutečný i filmový příběh je o novinářské etice a nezávislosti, o schopnosti správně se rozhodnout, nenechat se zastrašit, vytrvat. Radiožurnál bude pro novou ředitelku jistě i patřičnou výzvou, jak zásady novinářské etiky v praxi naplnit. Že je schopná, o tom nepochybuji.
Bývalý ředitel Radiožurnálu pan Konvalina byl v květnu tr. odvolán pro “údajné chyby při řízení“ této stanice, ale hlavním důvodem byl prý celkem rapidní pokles posluchačské přízně. Musí mít veřejnoprávní rozhlas tu nejvyšší posluchačskou základnu, a soutěžit o přízeň s komerčními stanicemi např. soutěžemi typu : „Haló, zde Radiožurnálovi“? Podle mého názoru nemusí. Pokud poslouchám veřejnoprávní rozhlas, a současně při tom „klofám“ do klávesnice svého počítače, vyžaduji jednotu obsahu a formy, tím mám na mysli profesionální používání mateřštiny moderátory, a nepropagandistický, objektivní a věcný obsah zpráv. V zásadě k mluvenému slovu na této stanici nemám připomínky.
Hodně oprávněné kritiky se však vztahovalo ke katastrofální úrovni hudebního vysílání Radiožurnálu. Byla doba, že pokud jsem neslyšel každý den „ojetou pecku“ typu „hands up“ alespoň jednou, byl jsem celý nesvůj. To se v poslední době změnilo, snad i k lepšímu typem písniček „to nejlepší nakonec“ apod. Přesto mám pocit, že by hudebnímu vysílání určitě prospěla větší rozmanitost uváděných titulů. Možná, že se mýlím, ale domnívám se, že např. Jaroslav Ježek a Voskovec s Werichem mají vstup do vysílání Radiožurnálu zakázán, a Šlitr se Suchým na tom nejsou mnohem lépe. Určitě bych našel i další příklady.
Takže pevně doufám, že pokud někdy vyslovím onu okřídlenou větu „Běda mužům, kterým žena vládne“, tak ji budu muset doplnit dovětkem, „ale v Radiožurnálu to neplatí“!