Jako člověka, který vyrostl v Československu, mně totiž iritují z mého pohledu naprosto zbytečné dvojjazyčné česko – slovenské nápisy, zejména na potravinách. Jejich provedení, které mně navíc obtěžuje obvykle miniaturní velikostí písma, se mně jeví jako cílevědomé a oboustranné vytváření umělých česko – slovenských jazykových bariér. Podívám-li se na to však pohledem uvědomělého Evropana docházím k závěru, že se jedná ve vztahu k ostatním členským státům EU o jednoznačnou diskriminaci, kterou by měli okamžitě projednat byrokrati v Bruselu! Když přeci blbnout, tak minimálně na bruselské úrovni. Proto bych navrhoval potisknout jakékoliv balení potravin i ostatních výrobků, krabičky od sirek nevyjímaje, pětadvaceti jazykovými verzemi.
Za pár hodin, se vstupem obou zemí do Schengenského prostoru sice zmizí mezi oběma zeměmi viditelné hraniční kontroly. Oba státní aparáty však za pouhých patnáct let úspěšně dokázaly vybudovat tolik nepochopitelných překážek a byrokratických bariér na obou stranách hranice, např. v oblasti prokazování nároků na sociální zabezpečení aj., a těch se asi ani v budoucnosti jen tak nezbavíme. Ve srovnání s nimi jsou dvojjazyčné české a slovenské nápisy pochopitelně nicotným problémem.
Přesto věřím, že moje děti i děti mých dětí se na Slovensku i v budoucnosti obejdou jak bez tlumočníka, tak bez slovníku, a že totéž bude platit pro děti mých slovenských kolegů i naopak!