Mým cílem byl Třístoličník, místo, kde se setkává česko-německo-rakouská hranice. Podle Švarcemberského kanálu jsem došel až k prostříhanému průchodu v drátěných zátarasech, u kterého stali ještě naši ozbrojení péesáci. Po ujištění, že po mně nebudou střílet, jsem pokračoval v prudkém výstupu Kamenným Mořem k česko-rakouské hranici. Najednou slyším „Gruss Gott“. Nevěřícně jsem zvedl hlavu. Přede mnou stál živý Rakušák nebo Němec, v té době podstatně starší než já. Byl jsem v šoku. Popadaje dech jsem odvětil „Gruss Gott“. Byl jsem na česko-rakouské hranici, po jejíž rakouské straně vedla vyšlapaná turistická cesta. Turistů přibývalo. „Gruss Gott, Gruss Gott“ bylo slyšet prakticky na každém kroku. Všichni se zdravili. Došel jsem na Třístoličník. Chvilku jsem si poseděl v každém z kamenných sedátek, vytesaných v ohromném balvanu. Směřovaly na českou, rakouskou i německou stranu. Po česko-německé hranici jsem potom došel do Nového Údolí. „Gruss Gott, Gruss Gott“ bylo slyšet prakticky na každém kroku. Všichni se zdravili.
Léta jsem potom spolupracoval s jednou firmou z Bavorska. Když jsem tam přijel poprvé a vešel do recepce slyšel jsem okamžitě ono známé „Gruss Gott“, tentokrát však z úst mladé recepční. V Bavorsku, ať přijdete do jakékoliv firmy, kšeftíku, supermarketu, restaurace, na poštu, na úřad, všude uslyšíte ono známé „Gruss Gott“. Prostě pozdravit příchozího bez okolků se sluší.
Vracím se do české reality. Hodně se toho v tomto směru zlepšilo, hlavně u soukromých firem. Výjimky však potvzují pravidlo, a tak už nemám o čem bych psal. Někdy si totiž myslím, že máme vzájemnou neúctu zakódovanou v genech.