Reklama
 
Blog | Jaroslav Štverák

Jak se jezdí v Americe bez bodového systému

Pokud evropský řidič poprvé přijede do Ameriky, tak si musí rychle zvyknout na řadu odlišností, které provoz v Americe má. Tou největší odlišností je skutečnost, že prakticky všechny dopravní příkazy a zákazy kromě stopky jsou psané, že dopravní semafory jsou zásadně za křižovatkou, že pokud to není zakázáno, (pochopitelně psanou dopravní značkou) na všech křižovatkách je dovoleno odbočovat doprava na červenou. Americkou specialitou jsou křižovatky silnic stejného řádu, na kterých jsou stopky na všech příjezdech, se značkou „stop-all way“. Kdo první zastavil na stopce, ten první vjíždí do křižovatky.

Po osmiproudé dálnici, obklopen ze všech stran automobily, se pomalu blížím k jedné z dálničních křižovatek mnohamilionového Los Angeles. A na poslední chvíli zjišťuji, že ze šestého jízdního pruhu se potřebuji rychle dostat do pruhu krajního, abych odbočil na dálnici směřující do filmového města, do Universal City. S trochou obav dávám pravý blinkr, ale hned každé první nebo druhé auto ve vedlejším pruhu mne pouští před sebe. Stihl jsem to a najíždím na další z nespočetných dálnic tohoto megalomanského města, která vede k hollywoodským vrškům. Začínám své postřehy z amerických silnic touto příhodou proto, že bez vzájemné ohleduplnosti to prostě na amerických silnicích nejde. V městských aglomeracích to platí dvojnásob.

Samostatnou dopravní kapitolu tvoří San Francisco. V San Franciscu, a přilehlém Silikonovém údolí jsem najezdil hodně mil. Toto vzrušující, pestrobarevné kalifornské poloostrovní město omývané Pacifikem je s pevninou spojeno nádhernými mosty, jimž vévodí Golden Gate, tedy Zlatá Brána. Na všech mostech se směrem do města vybírá mýtné, směrem z města je průjezd bez poplatku.. San Francisco mne vzrušovalo od chvíle, kdy jsem poprvé viděl film Bullitův případ, v němž Steve Mac Queen, jeden z mých oblíbených mistrů filmového plátna, který byl současně i mistrem volantu, pronásledoval gangstery po strmých sanfranciských ulicích.

Jaké jsou nejdůležitější ranní televizní zprávy pro obyvatele z "okolí" San Francisca? Politika? Ani zdání. Okamžitá dopravní situace na mostech! Na všech mostech jsou instalovány televizní kamery, ve vzduchu je několik letadel a helikoptér. Televizní komentátoři na místních kanálech komentují "živý" obraz, doporučují řidičům tu nejvhodnější trasu do města, upozorňují na dopravní omezení, zácpy, dopravní nehody atd. Když už se s většími či menšími dopravními problémy dostanete do města, ten největší problém Vás ale ještě čeká. Najít místo na zaparkování auta. Pokud se Vám to s velkou dávkou štěstí podaří, dostane Vaše kapsa pořádnou pecku. V centru se totiž platí až pět dolarů za dvacet minut, s omezením celkové délky parkování na jednu nebo dvě hodiny. Prostě něco jiného je dívat se na bravurní filmové kousky poručíka Bullita, a něco docela jiného je po San Franciscu jezdit jako řadový řidič.

Reklama

Na některých kalifornských dálnicích je zaveden systém "carpool". Tak je obvykle označen vnitřní dálniční pruh, vyhrazený v době dopravních špiček pouze autobusům a dále osobních autům, která jsou obsazena nejméně dvěma (resp. třemi- "carpool 3") pasažéry. Tohoto privilegia využívá v dopravních zácpách opravdu jenom zlomek osobních aut. Absolutní většina aut je totiž obsazena pouze řidičem. Opakující se upozornění informuje řidiče o výši pokuty za porušení tohoto ustanovení v řádu několika set dolarů. Tento pruh je neustále snímán kamerovým systémem, pokutě není úniku. Neviděl jsem proto nikoho, kdo by této dopravní výhody zneužil. Při konstatování, jak jsou Američané ukáznění, mne vždy napadala kacířská myšlenka, jak by to asi vypadalo na pražské magistrále v ranní nebo odpolední dopravní špičce, když by byl jeden pruh označen jako "carpool".

Na všech amerických silnicích, dálnice nevyjímaje, je všude omezená rychlost. V Kalifornii , kde jsem trávil nejvíc času, je nejvyšší dovolená rychlost na dálnicích 65mil/hod., v Nevadě a Arizoně až 75 mil/hod. Na ostatních silnicích se pohybuje maximální povolená rychlost mezi 50-55 mílemi/hod. A policie, ta toleruje překročení rychlosti tak o tři až pět mil. V Americe jsem měl prostě pocit, že překročení maximální rychlosti na silnici je hned po vraždě tím nejhorším možným přestupkem. Jezdil jsem proto jako Američani. Na automatu jsem si nastavil rychlost totožnou jakou jeli oni, ( to znamená o tři až pět mil vyšší než jaká byla povolená), a tak jsme spolu jeli společně třeba desítky mil. Na volných úsecích silnic mne za 5000 mil, které jsem v USA ujel, předjela pouze dvě auta, která neměla policejní označení. Na dálnicích je vidět dopravní policisty (highway patrol) velmi často. Ve zpětném zrcátku však tato policejní auta nepoznáte. Výrazné policejní označení mají totiž pouze na střeše a na bocích. Světelnou hrazdu nemají připevněnou na střechu vozidla, ale ta je ukryta za zadním sklem kabiny. Často se stane, že se za Vás pověsí auto, chvíli jede ve stejném odstupu, a potom Vás prudce předjede. Jen podle jeho policejního označení potom zjistíte, že jste byli právě kontrolováni, jak dodržujete předepsanou rychlost.

Policista však nevybírá žádné pokuty (i Američani asi dobře vědí proč), Viník musí k soudci, zaplatit pokutu a soudní výlohy, ale to prý není tak hrozné. Soudce však oznámí jeho přestupek pojišťovací společnosti, u které má viník pojištěné auto. Ta ho zařadí do kategorie "nebezpečných" řidičů, a patřičně mu zvedne pojišťovací prémii.

Vrátil jsem se do reality českého bodového systému. Jedu v podvečer po dálnici do Prahy, jako Američan. Na tachometru totiž držím stotřicetpět (to jsou zhruba ty tři míle navrch) a jsem zase z nejpomalejších. Všem už otrnulo. Na dlouhém více než stokilometrovém úseku není po policii ani vidu, ani slechu. A to vědí i ti všichni, kteří mne už zase až dvoustovkou předjíždějí. Ještě že naše policie vede alespoň statistiky dopravních nehod.