Co mně přimělo ke změně? Moje dospělá dcera. Když přišla dnes na oběd, zrovna jsem čuměl na otázky VM. To slovo „čumět“ není zrovna spisovné, ale asi nejlépe vyjadřuje jednotu mezi formou i obsahem dnešního pořadu.
„Tak tatíku, co říkáš tomu kreténskému logu“ zeptala se? „Nech toho prosím tě, to už je obehraná písnička“, odpověděl jsem. „A co říkáš tomu, jak se na tebe šklebí z obrazovky děti i dospělí, a tvrdí, že právě oni jsou Česká televize, to je teda bomba“, pokračovala s neskrývanou ironií v hlase.
„Hele, jsi ňák moc chytrá, já když tuhle jejich agitku vidím, tak mně irituje tak, že si zakrývám oči, abych ji raději neviděl. Připadám si totiž, že ze mně dělá čétéčko navíc i za moje prachy už úplnýho dementa“ odvětil jsem a pokračoval „Rozuměl bych tomu, kdyby se agitátoři pokoušeli zvednout mé sebevědomí, a vztyčeným prostředníčkem mně sdělovali, že čumě na obrazovku veřejnoprávní televize jsem prostě jednička. A já bych se před obrazovkou mohl jednoduše odreagovat naprosto internacionálně srozumitelným gestem, které se běžně vyjadřuje vztyčeným ukazováčkem a malíčkem, abych jednoznačně vyjádřil své nejniternější pocity“.
Vypnul jsem vypínač, a šli jsme se v klidu naobědvat. Stejně to bylo to nejrozumnější, co jsme v daném okamžiku mohli udělat. Za pár dní to znovu zkusím se na čétéčko kouknout. Jakmile se na mně zašklebí, přepínám nebo vypínám.
Vypínač se ukázal zcela funkční a veřejnoprávní televize zcela nereformovatelná.