Zase musím k zákazníkovi až do Uherského Hradiště. 280 km tam, a stejný počet zpátky. Moje vnitřní hodiny nebo snad i zbytky šedé kůry mozkové mně za to pořádně trestají. Prostě když musím použít „služeb“ dálnice D1, organizmus je informován od centrály dopředu, a dává mně celou noc pořádný „kouř“, abych si to třeba ještě včas rozmyslel.
Rychlá sprcha, pak ještě rychlejší snídaně, silné kafe do termosky, abych nemusel pít cestou někde nějakou bryndu, balím si jeden sendvič. Tašku se spacákem přes rameno (před několika lety jsem v únoru na 53. kilometru D1 „nocoval“, lépe řečeno bivakoval 14 hodin v autě a spacák mně v mrazivé noci tenkrát zachránil. Ti, co ho neměli, spotřebovali na topení pohonné hmoty, a pomoci se nikdo nedočkal. Před půl šestou jsem již u Jižního města na nultém kilometru. Ani v tuto časnou ranní hodinu nejsem sám. Třemi proudy z města ven se valí z města ti, co vstali přede mnou, anebo třeba nespali vůbec.
V Praze jsou dva nad nulou, to jsem zvědav, co se zase bude dít na Vysočině. „Lovím“ dopravní informace z rádia, přepínám, nic podstatného není slyšet. „Mezi 130 a 190 km je silná mlha s viditelností do 50 metrů, nezapomeňte si rozsvítit mlhovky“, nabádá starostlivý hlas moderátora. Jsem na Vysočině. Nula stupňů, ale nic nepadá, mlha tady je, ale není to tak strašné. Strašné je, že skoro všichni mají rozsvícené zadní mlhovky. „Škoda, že ten moderátor tady není se mnou, nechal bych ho řídit, aby si to vychutnal“, pomyslím si. Začíná svítat. Blížím se k Brnu. Tady je ranní špička v plném proudu. Proplížím se po dálnici Brnem, část dopravního džemu steče naštěstí na dé dvojku směrem na Bratislavu, potom do průmyslové zóny v Tuřanech a pak už to celkem jde. Za chvíli sjíždím k Austerlitzu tedy ke Slavkovu, a tady to už nejde. Silnice rádoby první třídy přeplněná kamiony a osobáky, obce, semafory, přechody pro chodce. V Bučovicích jdou děti do školy. Policajti zastavují před přechody dopravu a převádějí je, aby se do školy vůbec dostaly. „Taky jednou dělají něco užitečného“, myslím si. Konečně jsem v Uherském Hradišti. Tak dneska to ale celkem šlo, bohužel jsem vlastně jen na půli cesty.
Cesta zpět je podstatně zajímavější. Z Uherského Hradiště až do Slavkova si mnohokrát opakuji „Gusto, tady je husto“, ale to je pouhý šepot květin ve srovnání s provozem na D1. Desítky kilometrů jedu jako ostatní osobáky v levém pruhu, pravý je zcela zaplněn kamiony. Jakmile se v levém pruhu objeví mezera, hned tam vyrazí z pravého pruhu spěchající kamion, který řídí "Fitipaldi", aby se svému vzdálenému cíli o jeden kamion přiblížil. Předjížděný by však jen těžko přežil tu pohanu nechat se předjet, tak přidá. Situace jak ze špatné grotesky. Pěkně vedle sebe „v klinči“ kilometry a kilometry, tahle přetahovaná mně pěkně brnká na nervy. Za mnou nedohledná fronta osobáků. Fitipaldi nakonec nevydrží, a zařadí se zpět na své místo. Už abych byl doma. Zbývá poslední půlhodinka. Kvílení pneumatik přede mnou, mých i za mnou. Fuj, to jsem se opotil. Žádný rachot není slyšet. V doslechu to naštěstí ubrzdili všichni. Najednou máme všichni dost času. Jsem na 28. kilometru směrem na Prahu. Opět lovím v rádiu. „Na 22. kilometru D1 směrem na Prahu vyprošťují kamion, během půlhodiny bude provoz obnoven. Objízdnou trasu přes Ondřejov nedoporučujeme použít. Je úzká a přetížená“ . No a je vymalováno! Za jeden a půl hodiny míjím místo nehody. Začíná se pomalu stmívat. No tak tady to vypadá ještě na dlouhý boj. Dva velké jeřáby, policajti, hasiči, horda lidí. Kamion pořád mimo dálnici ve svahu pod ní, ale „na svých“. Z promáčené půdy ho asi nejde vytáhnout. Chvíli jeřáby bojují s kamionem, chvíli pouštějí policajti jedním pruhem provoz. Fronta asi patnáct kilometrů. Konečně jsem doma. Dneska jsem to tedy přežil, ale co příště.
Za dva týdny musím na Moravu zase. Asi si koupím helikoptéru. To už bych se před cestou nevyspal asi vůbec.
D1 – 30. ledna 2008