Zastavil jsem v supermarketu na okraji Prahy a nakoupil příslušné zásoby jídla a pití. Objemný kufr auta byl takřka plný. Několik igelitových tašek s masem, rybami, klobáskami, sýry, zeleninou a k tomu ještě bedna piva.
K chalupě zbývalo po klikaté okresce už jen pár kilometrů. Jel jsem tak šedesát sedmdesát, když se na najednou proti mně vyřítil „závodník“. Prudce jsme zabrzdil, „gumoval“ jsem silnici. Zastavil jsem včas. O „koresponďák“ jsme se minuli.
Po malé chvilce se na displeji palubního počítače mého neobyčejně inteligentního automobilu objevilo hlášení :“Chyba řídícího elektronického modulu. Okamžitě vyhledejte servis!“. Auto začalo ztrácet otáčky. Hlášení však asi po pěti sekundách zmizelo, otáčky motoru se vrátily do normálu a já dojel až na chalupu.
Zaparkoval jsem v garáži a šel vykládat věci z kufru. Otevřel jsem kufr a zatajil dech. V kufru panovala neuvěřitelná spoušť. Několik lahví piva opustilo bednu a změnilo se na hromadu střepů. Vyházel jsem spěšně všechno ven, vyteklé pivo nikde. Vyndal jsem reservu. Pivíčko, které opustilo láhve, nevyteklo jak bych předpokládal nějakou konstrukční dírkou ven, ale zůstalo pěkně na dně prostoru pro reservu. A v pivní lázni se koupaly tlusté svazky kabelů, zapojené na svorkovnice tří černých krabiček. Ty se taky koupaly. Všechno jsem vyčistil a usoudil, že by bylo asi přeci jen vhodné palubní počítač poslechnout, a odjet do nejbližšího autorizovaného servisu. Auto jsem ale již nenastartoval. Bylo mně svojí inteligencí v tu chvíli nadřazené a odmítlo se mnou komunikovat. Jelikož má navíc automatickou převodovku, zablokovalo pro jistotu i ji. Soused zavolal dalšího souseda, ten přijel s přívěsem. Auto vzdorovalo, ale nakonec jsme ho na ten přívěs přece jen dostali.
Když jsem v servisu přijímacímu technikovi popsal příčinu závady, odpověděl způsobem, který mne šokoval. „Pane, zdaleka nejste první. Jakmile u tohoto modelu cokoliv vyteče do kufru, zkratují se řídící moduly a bude třeba je vyměnit.“ Tak ty černé krabičky jsou řídící moduly. Moje obavy, taky černé barvy, se naplnily. „Který osvícený konstruktér této renomované značky umístil nechráněnou elektroniku pod reservu“ odvětil jsem. Pokrčil obočím a šli jsme vyplnit zakázku. Už jsem věděl, že tohle pivo se mně tedy prodraží.
Vyměnili řídící moduly, vyměnili konektory, museli přeprogramovat řídící jednotku. Za týden jsem si šel auto vyzvednout. Neprozradím cenu opravy, ani výrobce a model auta, to byste zkameněli.
Takže jaké z toho všeho plyne ponaučení?
Zlatá Škoda 110L, moje první auto. Nebyla sice prudce inteligentní, ale nikdy mně nenechala na holičkách, natož abych ji vezl potupně na káře do servisu.