Publikum bylo pouze české. Pestré bylo snad jen co se týče věkové struktury. Počínaje několika dvacetiletými, konče starší dámou drobné a suché postavy, jejíž věk jsem odhadl na pokročilých sedmdesát let.
Poznávací zájezd měl poměrně nabitý a náročný program, a tak mně napadlo, zda ona dáma tak trochu nepřecenila svoje možnosti. Do Asuánu vlakem, zpátky po proudu Nilu lodí přes Údolí králů, Luxor, pyramidy v Gize, a bůhví jak se všechny ty nepřeberné chrámy a památky staré několik tisíc let jmenovaly. Ona dáma absolvovala všechny výlety. Nikdy jí nebylo ani horko, ani zima, neměla žízeň ani žádné střevní potíže. Byla naprosto „neviditelná“. S naší rostoucí únavou údiv nad jejími výkony a obdiv k jejímu chování den ode dne vzrůstal.
Poslední večer v Egyptě nás svedl při večeři dohromady k jednomu stolu s ní i s její dcerou, která ji doprovázela. Vedoucí zájezdu nás v průběhu večeře informoval, že druhý den ráno, okamžitě po snídani, odjedeme autobusem z hotelu na letiště v Hurgádě. „To se půjdem ráno ještě před snídaní vykoupat do moře“ povídám manželce. „Mohla bych jít s vámi,“ ozval se tichý hlas z druhé strany stolu. “Víte, já se sama bojím, a dcera se mnou nechce jít,“ doplnila svoji prosbu ona dáma. „Samozřejmě, tak v půl sedmé v recepci,“ domluvili jsme si schůzku.
V recepci jsme byli už před půl. Dáma v plavkách a s ručníkem přes boky na nás již čekala. „Už jsem měla strach, jestli jste nezaspali.“ Rudé moře bylo klidné jako rybník. Začínal východ slunce.
„Tak naposledy plavu vstříc egyptskému slunci,“ pravila ona dáma a bez jakéhokoliv otálení se ponořila do slané mořské vody jako první.
Bylo jí pro mne neuvěřitelných osmdesát dva roků, a přesto jí bylo co závidět!