Přišel soused s košíčkem šťastných vajec od šťastných slepic (vejce jsem pochopitelně kupoval, i když za sousedskou cenu) a už od vrat na mne volal: „Sousede, vybral jsem vám je jako naše poslance, jen ty nejlepší z nejlepších“. „Jó a o trávu se nemusíte starat“ pokaždé mne ujišťoval. „Moje ovce, kozy, slepice, králíci, kachny i husy ji milují a to jak v zeleném, tak sušeném stavu“. Zahradu sekal kosou a když ji sušil, všechno na zahradě vonělo.
Kvalitní hnůj na hnojení zahrady, jako vedlejší produkt zpracování mé trávy ovcemi, kozami, slepicemi, kachnami, husami i králíky, byl od souseda taky k dispozici. Prostě bezezbytkové, dokonalé a uzavřené vesnické biotechnologie fungovaly naprosto spolehlivě a bezporuchově.
Když soused umřel, všechno se změnilo. Jeho dětí prodaly ovce a kozy, snědly slepice, králíky, kachny i husy. Maso a vejce teď kupují jako většina „vesnických“ v supermarketu, jak jinak.
Když teď přijedu na chalupu, tak první co vidím je, že tráva za pouhý týden úplně zešílela. Už ani neobcházím sousedy s prosíkem, jestli by si někdo z nich nechtěl vzít alespoň posekanou trávu, že ji rád dovezu. Dívali se na mne shovívavě, však mně asi rozumíte jak.
A tak místo „lehára“ v křesílku popadnu sekačku a dělám z trávy řezanku. Tráva je mokrá a sekačka jí nechce sekat. Bojuji několik hodin s trávou i se sekačkou. Konečně je posekáno. Dávám řezanku na kompost, ke stromům. Tam je už tráva, kterou jsem nasekal před týdnem i před dvěma. Hnije s příslušným odérem. Vidím zeleně i rudě.
To je všude keců o nových biotechnologiích, ale jak z trávy vyrábět naftu nebo vysokooktanový benzin, toho se už asi nedočkám. Pokud by měl někdo zájem, tak materiál na pokusy dám úplně zdarma a rád!